Výběr kraje Vysočina, který tvořilo 23 hráčů a 3 brankaři z týmů HC Dukla Jihlava, HC Rebel Havlíčkův Brod, HC Chotěboř, HC Žďár nad Sázavou a HC Třebíč, doplnilo 17 hráčů a 1 brankař z Finska.
 
Program kempu absolvovali hráči rozděleni do dvou týmů po 20-ti hráčích a 2 brankařích, přičemž týmy byly v první den kempu namíchány z českých a finských hráčů a průběžně upravovány tak, aby hraná utkání byla co možná nejvyrovnanější.
Hráče čekal pestrý program. Dopoledne absolvovali tréninkové jednotky na suchu a na ledě, odpoledne je čekalo utkání hrané 3*20 minut dle pravidel ČSLH.
Výjimkou z pravidel byla skutečnost, že za faul neabsolvoval hráč 2 minutový trest, ale poškozený hráč jel trestné střílení. Důvodem byla jednak větší atraktivita pro diváky i samotné hráče a především skutečnost, že trenéři nemuseli řešit koho nechají po dobu trestu na střídačce. Hrálo se tedy stále 5 na 5 a do hry se tak neustále dostalo všech 20 hráčů.
 
Tréninkové jednotky na ledě měly různá zaměření a obsahovaly jak stanovištní, tak kombinační celoplošný dril. Tréninkové jednotky na suchu měly především charakter ukázky toho, jak u nás mladí hráči trénují.
 
Co se týče dojmu z herního projevu hráčů, musíme konstatovat, že od začátku byly mezi hráči Finska a Česka patrné rozdíly.
Čeští hráči se jeví více vydrilovaní, lépe zvládají techniku s kotoučem, jsou obratnější při cvičeních na malém prostoru, jsou disciplinovanější.
Finští hráči naopak i přesto, že nejsou tak dobří ve zvládání techniky s kotoučem a v obratnostních cvičeních, ve hře se jeví hernější, vyspělejší a čím opravdu vynikají, je snaha neustále se udržet na kotouči a nastalou herní situaci řešit přihrávkou či vyvezením kotouče. Málokdy bylo k vidění, že by se finský hráč „zbavoval“ kotouče ometením o mantinel či jeho „hozením naslepo někam“.
Další výrazný rozdíl mezi finskými a českými hráči bylo zakončení. V tomto ohledu byla střela finských hráčů tvrdší, a co nás velice překvapilo a českým hráčům toto chybí nejvíce, finští hráči byli v koncovce pohotovější. Často bylo k vidění zakončení bez přípravy a s překvapivou přesností a tvrdostí.
 
Na suchu jsme nezaznamenali významnější rozdíl ve výsledcích testů, které ale nebyly pro české hráče ničím novým, naopak Finové tyto testy absolvovali poprvé. Podotýkáme, že finský tým žádné specifické testy na suchu v sezóně ani mimo ni neabsolvuje.
 
Co se týče tréninkové náplně finských a českých hráčů, z rozhovorů s finskými zástupci klubu je patrné, že v Čechách se u mládeže více soustředíme na zvládání techniky a drilovaní detailů. Ve Finsku se stanovištní tréninky v týdenním mikrocyklu objevují sporadicky, jdou spíše cestou celoplošných a herních tréninků a to i v tomto mladém věku.
Na suchu převládá v českém tréninku pestrost, ve Finsku jdou hodně cestou slideboardů, které využívají před každou tréninkovou jednotkou. Co se týče míčových her, v Čechách je nejpoužívanější herním prostředkem košíková, Finové nejvíce zařazují házenou.
 
Výstupem pro trenéry by mohl být fakt, že Finové, ač nejsou vydrilovaní, dokáží herně řešit aktuální situace v utkání a řídí se heslem „radši udělej chybu nebo ztrať kotouč při snaze vyřešit situaci, než kotouč pouze slepě odpal“.
Češi jsou naopak disciplinovanější, šikovnější na puku, nicméně chybí jim cit pro hru a řadu situací řeší nejjednodušší cestou – odpálením kotouče do bezpečí.
Tento rozdíl mezi českým a finským hráčem může být dán rozdílným přístupem trenérů k hráčům. Finští trenéři nechávají hráče volně hrát, příliš hru neřídí, hráče na střídačce usměrňují spíše výjimečně. Čeští trenéři jsou v tomto směru mnohem důslednější, mají na hráče v této kategorii vyšší nároky na plněné daných pokynů, hráče více opravují a tlačí na ně. Možná by se to dalo vystihnout výrazem, že český hráč je více svazován na úkor kreativity.
Z toho pravděpodobně plyne stres a obava z chyb a důsledkem je i často unáhlené řešení herních situací tou nejjednodušší formou, tedy odpálením kotouče.
 
Štěpán Moravec, vedoucí trenér